Kvalita života není všechno

V žebříčku kvality života se Česko umístilo na 24. místě ze 149 zemích. I v jiných podobných statistikách se umisťujeme na vysokých místech a řadíme se mezi nejvyspělejší společnosti světa. Kvalita života se statisticky zvyšuje. Přesto nejsme tak úplně šťastní, a tak úplně spokojení. Tou skutečnou chudobou u nás možná netrpí až tak mnoho lidí (i když je jich dost na to, abychom jejich existenci nebrali smrtelně vážně), zato nelze popřít, že ruku v ruce s komfortem u nás dochází k morální chudobě. A to je něco, co by nám nemělo být lhostejné, pokud nezastáváme destruktivní filozofii „já si užívám a po mě potopa.“

Buďme především optimisté. Nechceme přece nikoho moralizovat. Radujme se z celého srdce z toho, že se nám jako společnosti daří. Ekonomika roste, sociální úroveň je na vysoké úrovni, zdravotnictví a školství jsou na uspokojivé úrovni. Přesto nelze popřít, že se zvyšující se životní úrovní se ze společnosti začínají vytrácet důležité hodnoty jako solidarita, empatie nebo obyčejná slušnost. Dříve bylo samozřejmostí, že mladý člověk uvolnil v MHD místo staršímu, dnes to je výjimka. Ani učitelé nevedou své žáky ke slušnému chování asi v tom duchu, že co zanedbali rodiče, já už odmítám napravovat. Ovšem součinnost školy a rodičů by měla představovat samozřejmost.
Měli bychom se jako společnost určitě zaměřit na korigování a kultivaci společnosti. Protože pokud plánujeme založit rodinu, nebo někteří z nás ji mají, určitě nám to už s ohledem na naše potomky nemůže zůstat jedno. Stačilo by přitom tak málo jako klást větší důraz na slušné chování, na ohleduplnost vůči okolí.

Pokud se ohlédneme do minulosti, zjistíme totiž, že mnoho civilizací zničila právě vyspělost a určitá dehonestace kulturních a duchovních hodnot. Určitě není na škodu poučit se z minulosti dříve, než bude pozdě. Aby totiž ta naše perspektivista a stabilita nebyla jen pouhým tichem před bouří.