Zdravý jedinec si těžko dovede představit, co všechno musí podstoupit a čím si musí projít člověk, který skončil na vozíku. Taky byl zdravý a šťastný, chodil do školy nebo do zaměstnání, pak stačila vteřina a jeho život se změnil k nepoznání. Smířit se s tím, že už se bez vozíku po zbytek života neobejdete, je velmi těžké. Jsou takoví, co s tímto handicapem bojují po zbytek svého života, ale jsou i takoví, co se přes tuto vážnou komplikaci přenesou, začnou ji brát jako součást svého života a pokračují tam, kde skončili. Život jim prostě neskončil a chtějí fungovat stejně jako dříve. Jsou to lidé, kteří studují, pracují i sportují. Jen se jaksi zapomíná na to, že s jejich vozíkem se nedostanou přes obrovské obrubníky, schody a jiné překážky, které jsou téměř na každém kroku.
Vhodný přístup pro každého
Všichni, kdo chodí do zaměstnání, mají rána takřka stejné. Zazvoní budík, který by nejraději zamáčkli, ale přesto vstanou z vyhřáté postele a začnou se připravovat na cestu do práce. Je jedno, kde pracují, ví, že jejich tramvaj nebo autobus jezdí ve stejný čas a ze stejné zastávky. Kromě toho ranního vstávání jim nedělá nic jiného žádné problémy. Horší už to mají lidé na vozíku, kteří taky mají své zaměstnání. Najít si bezbariérovou zastávku je pro ně největším problémem. Pak následuje vstupní schodiště do budovy a další překážky, které musí cestou zvládnout. Proč se zapomíná na lidi, kteří se ocitli na vozíku, těžko říct. Lítost je v mnoha případech opodstatněná, ale nic nevyřeší. Tito lidé touží dále žít stejně tak, jak žili před úrazem a chodit do svého zaměstnání, do kina nebo do divadla.
Plánovaná cesta
Ano, každý vozíčkář si musí cestu naplánovat podle toho, jak jsou vybaveny zastávky, vstupy do budov i do hromadné dopravy. Tento problém jim může vyřešit nájezdová rampa, která překoná menší výškové rozdíly. Kromě osob na vozíku ji určitě využijí i maminky s kočárky, které se s podobnými překážkami rovněž trápí.
