Být v dnešní době lékařem je čím dál, tím více náročnější řemeslo. Dříve to bylo tak, že lékař byl váženou osobou, ať už vešel kamkoli, a v mnoha domácnostech bylo jen zbožným přáním, aby k nim někdy lékař zavítal, neboť si takovou drahou službu nemohli dovolit zaplatit anebo byl lékař tak daleko, že by se k němu nikdy nedostali. Takže bylo zcela běžné, že si lidé pomáhali, jak mohli, že se vyznali v léčivých bylinách, a že báby kořenářky a porodní báby byly zcela legitimními zdravotními pracovníky, protože měli oproti běžným lidem alespoň nějaké zkušenosti navíc. Prostě lékař byl mezi obyčejnými lidmi téměř polobohem.
To dnes se karta obrátila. Zdravotníků již není tak málo, a i když bychom mnohdy uvítali jejich vyšší počty, tak i přesto si v některých případech můžeme vybírat, kam půjdeme. A rozhodně se nám nestane, že by nás někdo odmítnul, přece jen pacient již má také svá práva a lékař je k pomoci vázán přísahou, kterou lze vymáhat. A z takové pomoci plyne i odpovědnost. Dneska již za skonem anebo špatným stavem pacienta jen málokdo hledá boží vůli, to spíše každý hledá vinu na straně zdravotnického personálu, takže je potřeba vše důkladně dokumentovat, evidovat, chovat se k pacientům co nejlépe a sobě krýt, pokud možno záda.
A to platí nejen o lékařských zákrocích, tedy o tom, jakou léčbu zahájíte a jestli něco nepřehlédnete, ale také o tom, jak nakládáte s citlivými údaji pacientů. On totiž jen málokdo stojí o to, aby ostatní věděli, jaký je jeho skutečný zdravotní stav, co už prodělal a co ho ještě čeká. I s takovými informacemi je zapotřebí nakládat odpovědně jako by se jednalo o otázku života a smrti, a proto to, co nesmí v žádné ordinaci chybět, nejsou jen lékařské znalosti a přístroje, ale také kovové kartotéky.
